ZÁPAD SLUNCE NAD PRAHOU

ZÁPAD SLUNCE NAD PRAHOU

Poznáte na plakátu, kde jsme vyfotili Dona Quijota (Tomáše Pavelku) a Sancha Panzu (Ondřeje Brouska)?

Přemýšlíte proč?

Ve stejné době, kdy psal hru ZMOUDŘENÍ DONA QUIJOTA, napsal Viktor Dyk i báseň ZÁPAD SLUNCE NAD PRAHOU. Prosíme, přečtěte si ji a pokud také vyjádřila vaše pocity, přijďte se podívat na zápas ideálů se skutečností v Dykově dramatu.

ZÁPAD SLUNCE NAD PRAHOU
Viktor Dyk

Květnový večer vonný byl a vlahý,
pode mnou panorama Prahy.

V parku byl koncert. V úsměvy a květy
motivy zněly operety.

Samotný byl jsem. Baví samotáře
studovat kolemjdoucí tváře,

očí se ptáti, mizejících v chvatu,
po románu jich, po dramatu.

Samotný byl jsem. Ale jaká bída,
zrak všech mi jedno odpovídá.

Já uviděl jen pohled u všech lačný,
Shon bláznivý a poživačný.

Zrak, který jedno umí pouze vzpružit.
Oh! Míti! Vzíti! Užít! Užít!

Neznámá síla muže, ženy štvala
k propasti, jež se otvírala.

Rozkoše výkřik, podobný tak stenu.
Oh! Míti! Vzíti! A za každou cenu!

Přes těla mrtvých a přes živých stony
tisíce jdou a miliony.

V tom davu byla srdce s těžkou ranou,
každý den znovu otvíranou.

V tom davu mnohý kráčel s tupým hledem,
prokletým otráveným jedem.

V tom davu byly mladé, svěží líce.
Začátečnici. Začátečnice.

Po jejich boku viděl jíti hluše
večerní lidi, mdlé duše.

A všechny síla neznámá dál hnala
k propasti, jež se otvírala,

k propasti, kterou kryly květy,
bzučící motiv z operety.

K apelu volal dav ten roztroušený
hlas povinnosti neslyšený.

V prach nohama všech pošlapána klesla
veliká, příliš přísná hesla.

Za davem zřel jsem. Viděl jsem, jak mizí
mně blízký tolik a tak cizí.

Zamlklý byl jsem. Pot mi pokryl čelo.
A cosi z nížiny té znělo.

Cos jako cinkot Jidášova měšce
a slunce zapadlo těžce.

A měl jsem sen, že moji rodnou zemi,
zrazenou sebou, zrazenou všemi,

spíš však svou zradou nežli cizí jatou,
noc kupuje si za tu kouli zlatou.

JARO 1912. PROHRANÉ KAMPANĚ

Více o inscenaci zde.
Vstupenky rezervujte zde.