O hře
Bezpochyby nejslavnější hru Bernarda Shawa (1856–1950) inspiroval příběh o bájném sochaři Pygmaliónovi, jenž zatoužil vdechnout život soše, do které se zamiloval. V Shawově moderní variaci je oním Pygmaliónem londýnský profesor fonetiky Henry Higgins, který si zamane, že pouliční prodavačku květin Lízu Doolittlovou, vyjadřující se otřesným jazykem trhovkyně, přetvoří v dámu, která svými způsoby (výslovností i vystupováním) obstojí i mezi těmi nejvyššími společenskými vrstvami. Rozhodnutí, učiněné částečně z plezíru a v sázce s přítelem plukovníkem Pickeringem, má však pro Higginsův život nečekané dopady – neboť zcela proměněn jejich vzájemným zápolením neodchází pouze „objekt experimentu“ Líza, ale samotný její vychovatel.
Nehynoucí komedie jednoho z nejoriginálnějších světových dramatiků, jehož úctyhodné (v rozpětí šedesáti produktivních let vznikající) dílo mimo jiné inspirovalo i našeho Karla Čapka, má podtitul „romantická“, neboť – jak poznamenává sám její autor, jehož poznávacím znamením se stala ironie a duchaplné bonmoty – „proměna, kterou Líza prodělá, připadá krajně nepravděpodobná, ale ve skutečnosti je celkem běžná“. Ano, máme co dělat s odvěkým a stále se opakujícím příběhem o zápasu mezi mužem a ženou, z něhož – mají-li spolu navázat skutečný vztah – nikdy nemůže vzejít jediný vítěz. Pygmalión uvede DnV v překladu Jiřího Joska a v režii uměleckého šéfa Juraje Deáka.
Premiéra: 22. 4. 2016
Za řízení Jana Kučery hudbu nahrál Epoque Orchestra.
Délka představení: 150 minut
