O hře
LA STRADA
Strhující příběh o lásce a krutosti z cirkusového prostředí podle stejnojmenného filmu Federica Felliniho
Hudba: Nino Rota
Libreto, koncept a dramaturgie: Jiří Bubeníček, Nadina Cojocaru
Choreografie: Jiří Bubeníček
Světová premiéra: 10. března 2024, Divadlo na Vinohradech
Délka: 80 minut
Představení La Strada se koná pod záštitou ministra kultury Mgr. Martina Baxy.
La Strada vypráví příběh nevinně naivní, laskavé a dobrosrdečné Gelsominy, kterou její rodina prodá hrubému kočovnému cirkusákovi Zampanovi. Vyprávění sleduje jejich bouřlivý vztah během putování po Itálii. Klikatá stezka příběhu, která se vine krajinou, nám přibližuje jejich propletený vztah plný zkoušek a dramatických momentů a odhaluje dojemnou cestu Gelsominy, duše plné laskavosti a lásky, k hrubému Zampanovi. V hledáčku má přitom především Zampanovy probouzející se city a proměnu, jíž pod vlivem Gelsominy prochází.
Lidský osud je splétán ze složitého přediva naší trojjediné bytosti, tvořené tělem, myslí a duší. Naše bytí je výsledkem vzájemné souhry těchto tří částí: tělo představuje fyzično, tedy náš vnější vzhled a schopnosti, mysl řídí náš intelekt a emoční inteligenci a duše, sídlící v srdci, ovládá naše emoce. Právě křehké vyvažování těchto tří aspektů nás provádí labyrintem vlastního osudu.
V přeneseném slova smyslu lze tyto prvky připodobnit k hlavním hrdinům našeho příběhu. Zampano zosobňuje tělo, představující naši fyzickou schránku, Matto – blázen ztělesňuje intelekt a Gelsomina duši. Když se tyto tři postavy přes své vášnivé rozpory sblíží, rozvine se před námi celá paleta tohoto tragického příběhu.
Další rovina příběhu La Strada, tragický konec Gelsominy, slouží jako dojemný katalyzátor, jenž odkrývá hloubku Zampanových citů. Tato krutá ztráta jej přivede na cestu sebepoznání, kde se musí vyrovnat s vlastní zranitelností a mocnou silou lásky. Jak se vyprávění prohlubuje, vyvine se v ponurou úvahu o lítosti, dojemné přiznání nenahraditelné ztráty. Gelsominina smrt se stává neúprosným výsledkem Zampanova rozhodnutí ji opustit. Tíha a neochvějná připomínka hluboké ceny jeho vlastních nedostatků.
Vyprávění se tak mění v emoční sondu do Zampanovy duše a osobnosti nesmazatelně zasažených vlivem, který na něm Gelsomina zanechala.
„Cirkus je fantastická a okouzlující říše divů, která přitahuje celé generace publika. Narodil jsem se v cirkusové rodině a právě toto nádherné prostředí plné fantazie se tak stalo bezprostřední součástí mého dětství a mé duše,“ říká Jiří Bubeníček, autor představení. „Prostřednictvím cirkusu vstupujeme do světa magie, jenž překypuje vzrušením a dobrodružstvím. Skrze smích a nečekaná překvapení přináší lidem okamžiky naděje a štěstí. Pod třpytivou fasádou se ale mnohdy skrývá i ponurá stránka cirkusu, která odráží drsnou realitu naší společnosti.“
TVŮRCI
Hudba: Nino Rota
Libreto, koncept a dramaturgie: Jiří Bubeníček, Nadina Cojocaru
Choreografie: Jiří Bubeníček
Scénografie: Nadina Cojocaru
Design kostýmů: Nadina Cojocaru
Světelný design: Jiří Bubeníček
Asistenti choreografie: Lenka Šustová Hrabovská, Igor Vejsada
Hudební dramaturgie: Jiří Bubeníček, Nadina Cojocaru
Hudební aranžmá: Petr Holman
Jiří Bubeníček
Dnes mezinárodně uznávaný choreograf Jiří Bubeníček byl v průběhu své předchozí téměř pětadvacetileté taneční kariery jedním z nejlepších baletních sólistů světa. Jeho vystoupení vždy vyvolávala bouřlivé nadšení: mezi mezinárodní hvězdy ho dovedlo jeho jemné hudební cítění spolu s jedinečnou taneční technikou a hereckým instinktem. Choreograf John Neumeier pro něho vytvořil v Hamburském baletu (Hamburg Ballett) řadu rolí, z nichž se až legendárním stalo jeho ztvárnění slavného tanečníka Václava Nižinského v představení Nijinsky.
V Hamburském baletu Jiří Bubeníček tančil v letech 1993-2006 (z toho od roku 1997 jako první sólista), poté se stal prvním sólistou baletního souboru Semperovy opery (Semperoper Ballett) v Drážďanech. Zde tančil až do roku 2015 velké množství rolí v dílech známých choreografů (např. Petipa, Fokine, Balanchine, Cranko, MacMillan, Kylián, Inger, Forsythe, Godani, Celis), včetně choreografií uměleckého ředitele souboru Aarona S. Watkina. Jako sólista hostoval po celém světě: kupříkladu v pařížské Opeře tančil roli Armanda v Neumeierově baletu Dáma s kaméliemi s nejvýznamnějšími balerínami té doby. Za tuto roli získal mimořádné ocenění „Benois de la Danse“ (2002). Je to jedna z mnoha cen v jeho kariéře, jmenujme alespoň cenu „Espèces“ na mezinárodní baletní soutěži Prix de Lausanne, nebo Cenu Mary Wigman, kterou uděluje Semperova opera v Drážďanech.
Od roku 1999 se Jiří Bubeníček začal vedle své kariéry tanečního umělce věnovat také choreografii. Seznam jím vytvořených choreografických děl je skutečně působivý: obsahuje přes sedmdesát titulů, a to od tanečních miniatur přes spíše abstraktní choreografie až po celovečerní dějové balety. Mezinárodní uznání získává zejména jako choreograf – vypravěč příběhů. Mezi úspěšné inscenace patří například balet Romeo a Julie (Jiří Bubeníček obdržel nejvyšší počet diváckých hlasů, za což získal cenu Borise Papandopula za nejlepší představení sezóny 2021/22), Rusalka (2017), Anita Berberová – královna noci (Anita Berber – Göttin der Nacht, 2016), Doktor Živágo (Doctor Zhivago, 2016), Piano (The Piano, 2018), Proces (Processen, 2019) a Popelka (Cinderella, 2019). Za svůj balet Carmen (2019) byl choreograf vyznamenán cenou „Europa in Danza“, jednou z mnoha, které mu byly v průběhu času uděleny.
Taneční a choreografické umění Jiřího Bubeníčka se často objevuje ve vysílání mezinárodních televizních stanic a je zachyceno na nosičích DVD. Vedle založení vlastního souboru „Les Ballets Bubeníček“, s nímž cestoval po světě s vlastními choreografiemi, se umělec navíc angažuje v sociální oblasti a usiluje o kulturní sbližování. V roce 2017 byl poctěn „Stříbrnou medailí hlavního města Prahy“, výjimečným oceněním jeho rodné země.
Nadina Cojocaru
Nadina Cojocaru je scénografka a kostýmní výtvarnice. Celý život se věnuje umění od hry na klavír přes tanec až po kresbu. Vystudovala Vysokou školu umění v Сhisinau v Moldavsku a získala bakalářský titul v choreografii.
V roce 2010 se přestěhovala do Japonska, země, která ji fascinovala jak geografií, tak kulturou. Žila tam šest let, během kterých intenzivně studovala japonštinu, kulturu a tradiční japonský oděv kimono. Po ukončení jazykové školy pracovala v oborech souvisejících s módním průmyslem; jako kreativní ředitelka pro módní přehlídky svatebních šatů a jako návrhářka a realizátorka svatebních šatů, textilního designu a výroby, fotografování, make-upu a vlasového stylingu.
Během posledních dvou let pobytu v Japonsku pracovala pro velkého japonského textilního výrobce, spolupracovala s návrháři vysokých módních značek z Evropy, Asie a USA. Zastupovala společnost na mezinárodní výstavě „Premiere Vision“ a při celé řadě příležitostí cestovala do Paříže.
Po setkání s Jiřím Bubeníčkem v roce 2015 se Nadina Cojocaru přestěhovala zpět do Evropy, aby s ním spolupracovala na různých uměleckých projektech. Navrhla kostýmy pro řadu jeho baletů: „Chapeau“ pro Norimberský státní balet v roce 2017, „Metropolis“ pro Chorvatský národní balet v Záhřebu v roce 2018, „Processen“ pro Královský švédský balet v roce 2019, „Popelka“ pro Nuovo Balleto di Toscana v roce 2019, online video projekt „Tanzgedichte aus der Stille“ v Drážďanech a Sasku v letech 2021-22 a „Romeo a Julie“ pro Chorvatský národní balet Ivana pl. Zajce v Rijece v roce 2022 a „Spartakus“ pro Národní divadlo v Záhřebu v roce 2023.
„Při navrhování kostýmů pro balet je důležité, aby byly všechny postavy pro diváky zapamatovatelné. Do kostýmu se musí promítnout poselství jednotlivých postav. Ráda objevuji hranice toho, co je v mých návrzích možné, a často se snažím kombinovat současné s historickým. Chci, aby byla každá postava jedinečná, a aby kostýmy přenášely mé myšlenky divákům. Je to jako paralelní příběh, který jde ruku v ruce s choreografií a dramaturgií díla.“
OBSAZENÍ
Tančí: sólisté Pražského komorního baletu a členové Baletu Praha Junior
Hrají: Marie Hasoňová – housle, Karolína Blehová – trubka a Martin Lesa – akordeon/kytara
