PO TŘICETI DNECH ROSTE DIVADELNÍ HLAD!

Na všechna čísla našich novin se můžete podívat rozkliknutím ikony Měsíčník divadla na našich webových stránkách (nebo zde.)

V časech, kdy obavy z pandemie vyvolaly opatření, která během několika dnů změnila náš každodenní život, narůstá v lidech potřeba vzájemného setkávání se, sdílení a zakoušení. Bezkontaktně ji samozřejmě lze uspokojovat prostřednictvím všech komunikačních technologií, které máme k dispozici. Ale jak nás karanténa a úzkost den po dni odkazují na tato náhradní řešení, začíná se většině z nás stýskat po skutečné blízkosti dalších lidí, narůstá náš hlad po tom, čemu čeština krásně říká „obcování“. Tedy po prožitku toho, že jsme součástí obce, že nejsme jen statistické jednotky, ale občané.

Divadlo je vyhladovělé po divácích a věří, že i diváci hladoví po divadle.

Důvody tohoto hladu nám vysvětlí jednoduchá divadelnická poučka: „Divadlo je vždycky a současně něco mezi kostelem a hospodou“.
Hospoda je místo, kde se – kromě doplňování deficitu potravy a tekutin – prostě potkáváme se svou obcí, sdílíme a zakoušíme její blízkost, komunikujeme slovně i mimoslovně s dalšími lidmi. A taky se radujeme, pořádáme kary, schůzujeme, přeme se, dokonce i pereme, děláme si radost a občas i ostudu.

V kostele se shromažďujeme, abychom společně obřadně zakoušeli mirákl, kdy se náš všední čas a prostor proměňují v čas a prostor rituálního děje, který nás povznáší do transcendence, kde, pokud se usebereme a jsme tedy skutečně účastni, nejen přítomni, můžeme být ve spojení se všemi současníky, ale i s našimi předky.

Takové zakoušení pospolitosti a přesahu každodennosti k horizontu bytí potřebujeme ke svému plnohodnotnému životu stejně jako vzduch, vodu či svobodu.

Pro mnoho z nás je místem takového obcování s pospolitostí, jež vespolně zakouší proměnu horizontály ve vertikálu, právě divadlo. Od toho nejelementárnějšího a nejchudšího, až po to nejrafinovanější a nejpozlacenější. „V prázdném prostoru se potkají dva lidé“ začíná svou památnou úvahu Prázdný prostor doyen moderního světového divadla, režisér Peter Brook (nar. 1925). Jeden záměrně něco předvádí (herec) a druhý to vědomě vnímá nejen jako přítomnou skutečnost (prezentaci), ale jako předvedení skutečnosti, která se odehrává někde jinde a jindy (reprezentaci). To je prostá podstata divadelního zázraku. Ale bez onoho setkání se v jednom čase a jednom místě to prostě nefunguje. Jídlo lze servírovat z okýnka, požehnání dávat na dálku a záznam představení streamovat. Zažene to hlad, ale nenasytí to v nás, čemu někteří říkají duše.

Divadelníci – herci, režiséři, kulisáci, garderobky, všechna ta scénická čeládka, jsou zpravidla na divadelním obcování závislí. A to nejen – a rozhodně ne v první řadě – existenčně. (Řada z nich také v karanténě konala mnoho jiných, v té chvíli potřebných činností.) Jsou závislí na oboustranném kontaktu jeviště a hlediště doslova tak, jako každý závislák na své droze.
Věříme, že i část diváků trpí – ne tak akutně, ale přesto nutkavě – podobnou závislostí. A těšíme se na chvíli, kdy obnovíme provoz a znovu zase společně zažijeme „divadelní trip“, ono vespolné obcování. Inscenace v repertoáru jsou připraveny. Další, rozezkoušené, jsou na spadnutí.

A tak se těšíme, až se jako obec zase skutečně sejdeme. V hospodách. V kostelích. V divadlech.

Držme si palce!

Jan Vedral