ZA JANEM POTMĚŠILEM
17. 4. 2026
16. dubna v šedesáti letech zemřel herec Jan Potměšil. V letech společenského obratu v letech 1988 a 1989 se významně zapsal do historie Divadla na Vinohradech. Čest jeho památce!
JAN POTMĚŠIL (1966 – 1926)
se ještě jako student DAMU stal členem souboru DnV. Režisér Jan Kačer ho obsadil do svých inscenací Hálkova Záviše z Falkenštejna jako mladého krále Václava, který českému království po letech rozbrojů přináší novou naději. A v inscenaci hry Josefa Topola Hlasy ptáků do role jednoho z Mistrových syn, cirkusového artisty Roberta.
V obou případech Potměšil nejen svým výrazným talentem a neobyčejnou fyzickou disponovaností vytvořil výrazné herecké postavy, ale stal se (výrazněji jako Václav) pro diváky, ale i pro soubor jistým ztělesněním mravní čistoty a osobní občanské integrity a naděje spojované s nastupující generací. Jako ještě student byl mezi policií zmasakrovanými účastníky průvodu na Národní třídě a během revoluce vystupoval velmi aktivně mezi studenty i v divadle a při řadě výjezdů po republice, které informačně prolamovaly cenzuru.
Při návratu z jednoho z těchto výjezdů do Ostravy utrpěl po havárii automobilu, který odvážel jeho i (a Jana Kačera) z televizního mítinku v Ostravě, těžký úraz.
Pro vnitřní život souboru to byl tehdy určující prožitek, proměňující euforii z probíhající společenské změny ve vnitřní usebrání. Jako by naděje, ve kterou všichni doufali, byla společně s jejím nositelem nebezpečně zraněna a ohrožena.
Jan Potměšil se k herectví (jako vozíčkář) vrátil a vrátil se i k aktivnímu občanskému působení. Ne však již do našeho divadla.
Jeho odchod v opravdu složité situaci české společnosti vinohradští pamětníci nemohou nevnímat rovněž s oním symbolickým přesahem.
Jak se dnes daří stromku, který tehdy Potměšilův Václav jako naději na jevišti v Závišovi z Falkenštejna zasadil? A kdo o něj bude pečovat s takovou odpovědností, jako to po celý život dělal Jan Potměšil?
Čest jeho památce!
