UMĚNÍ JE MÍR
25. 3. 2024
Světový den divadla připadá na 27. března. Přečtěte si letošní poselství, které k němu letos napsal loňský nobelista, norský dramatik a spisovatel Jon Fosse
Poselství ke Světovému dni divadla 27. března 2024
Světový den divadla připadá každoročně na 27. března a slaví se od roku 1962. V současné době se v jednom týdnu propojuje společně se Světovým dnem divadla pro děti a mládež (20. března) a se Světovým dnem loutkářství (21. března). Oslavy Světového dne divadla pořádá Mezinárodní divadelní ústav (ITI – International Theatre Institute), mezinárodní nevládní divadelní organizace přidružená k UNESCO. Tento den je příležitostí zamyslet se nad rolí a důležitostí divadla jako umělecké formy a upozornit na jeho význam pro lidská společenství i jednotlivce a na jeho potenciál pro ekonomický růst. Autorem prvního poselství ke Světovému dni divadla byl Jean Cocteau, v roce 1994 zvolila mezinárodní divadelní komunita jako autora poselství Václava Havla.
Umění je mír
Jon Fosse, Norsko
Každý člověk je jedinečný a zároveň stejný jako všichni ostatní lidé. Jedinečnost je vnější a lze ji vidět, jistě, ale v každém člověku je také něco, co mu přináleží, co je právě jen tímto člověkem. Můžeme tomu říkat duše nebo duch – nebo tomu nemusíme říkat nijak, pouze to můžeme vzít na vědomí.
Ale tak, jako jsme současně každý jiný, jsme zároveň všichni stejní. Lidé ze všech koutů světa jsou v podstatě stejní, bez ohledu na to, jakým mluvíme jazykem, jakou máme barvu pleti, bez ohledu na barvu vlasů. Možná je to trochu paradox, že jsme stejní a zároveň odlišní. A možná je člověk paradoxním díky napětí mezi tělem a duší, mezi tím nejpřízemnějším a nejimanentnějším a tím, co přesahuje hmotné, pozemské hranice.
Umění tak rozbíjí hranice mezi jazyky, kontinenty, zeměmi.
Spojuje nejen to, co charakterizuje každého jednotlivce, ale v jiném smyslu také to, co je charakteristické pro skupiny lidí, například národy.
Ve veškerém dobrém umění je to právě to cizí, co člověk plně nechápe, a přesto tomu svým způsobem rozumí, to záhadné, mohli bychom říct, co nás fascinuje, ano, co vytváří transcendenci, přesah, který veškeré umění v sobě musí mít a směřovat k němu.
Je to přesný opak násilného konfliktu, který tak často vidíme rozvíjet se v destruktivních pokusech zničit to cizí, to jedinečné jiné, často pomocí těch nejbestiálnějších inovativních technologií. To je terorismus. To je válka. Protože člověk má také zvířecí stránku, kdy se řídí instinkty, kdy ten druhý, ten cizí, není chápán jako něco úchvatně záhadného, ale jako hrozba naší vlastní existenci. A tehdy mizí to jedinečné, to rozdílné, co je všeobecně srozumitelné, a vzniká kolektivní identita, kde ono jiné, je hrozbou a musí být eliminováno. To, co nahlíženo zvenčí, vnímáme jako rozdíly, například rozdíly mezi různými náboženstvími a politickými ideologiemi, se stává něčím, co je potřeba porazit a zničit.
Jon Fosse, Norsko
Jon Fosse je slavný norský spisovatel narozený v roce 1959. Proslavil se rozsáhlým dílem, od divadelních her, románů a sbírek poezie po eseje, knihy pro děti a překlady. Pro Fosseho styl psaní je charakteristický minimalismus a emoční hloubka, díky nimž se stal jedním z nejuváděnějších dramatiků na světě. V roce 2023 obdržel Nobelovu cenu za literaturu za své inovativní hry a prózu, která poskytuje hlas nevyslovitelnému.
Fosseho dílo bylo přeloženo do více než 50 jazyků a jeho inscenace byly uvedeny ve více než tisícovce divadel po celém světě. Jeho minimalistické a introspektivní hry jsou žánrově často na rozhraní lyrické prózy a poezie a Fosse tak navazuje na tradici ibsenovského dramatu 19. století. Fosseho dílo je často spojováno s postdramatickým divadlem a jeho pozoruhodné romány jsou často díky svému minimalismu, lyrismu a nekonvenčním použitím větné stavby vnímány jako postmoderní a avantgardní.
Fosse získal mezinárodní uznání svou hrou Nokon kjem til å komme (1996; Někdo přijde, 2002), která se vyznačuje radikálním oslabením jazyka a silným vyjádřením lidských emocí. Fosseho inspirací jsou Samuel Beckett a Thomas Bernhard a kombinuje tak místní vazby s modernistickými postupy. Jeho hry zobrazují – avšak bez nihilistického opovržení – nejistotu a zranitelnost lidských prožitků.
Fosse ve svých hrách často využívá nedokončená slova nebo činy, čímž vytváří pocit nevyřešeného napětí. Téma nejistoty a úzkosti se objevuje v Natta syng sine songar (1998; Noc zpívá své písně, 2002) a Dødsvariasjonar (2002; Variace na smrt, 2004). Ke všeobecnému uznání přispěla Fosseho odvaha ponořit se do úzkosti každodenního života.
Fosseho romány, například Morgon og kveld (2000; Ráno a večer, 2015) and Det er Ales (2004) ilustrují jeho jedinečný jazyk, pro který jsou typické pauzy, přerušení, negace a důmyslné otázky. Trilogie (2016) a heptalogie Det andre namnet (2019) ještě dále rozvíjejí Fosseho zkoumání lásky, násilí, smrti a smíření.
Ve Fosseho poetických dílech je zřetelné užití metaforičnosti a symbolismu, například Sterk vind (2021) a sbírka básní Dikt i samling (2021). Překládá také díla George Trakla a Rainera Marii Rilkeho do jazyka nynorsk.
John Fosse se ve svých dílech noří do podstaty lidského bytí a zabývá se tématem nejistoty, úzkosti, lásky a ztráty. Svým jedinečným stylem psaní a hlubokým zkoumáním každodenních situací se prosadil jako významná osobnost v současné literatuře a divadle.
