UCHO JE DNES S NÁMI POŘÁD

Lenka Procházková zpracovala pro jeviště novelu svého otce Ucho. Hru uvede Divadlo na Vinohradech ve své Studiové scéně v cyklu Česká a slovenská komorní hra. Vynikající dílo je sice skutečně komorní, odehrají ho v režii Šimona Dominika tři herci (Antonie Talacková, Daniel Bambas, Jiří Maryško) v jednom prostoru, ale jeho obsah dalekosáhle přesahuje intimní sdělení.

Lenko, ty jsi jako jedna z mála viděla film Ucho natočený podle scénáře tvého otce roku 1970 v promítačce, odkud mířil rovnou do trezoru. Jak si vzpomínáš na ten prapodivný zážitek?

Když se táta dověděl, že film je definitivně neschválen a do kin se nedostane, zajistil narychlo tajnou projekci pro kamarády a spolupracovníky. Volal k nám do bytu, a protože jsem byla doma sama, řekl mi jen, abych okamžitě přijela na Barrandov a ohlásila se jménem ve vrátnici. Tam si mě někdo vyzvedl a odvedl mě do promítacího sálu. Takže jsem jako jediná z rodiny ten film viděla. Když promítání skočilo, myslím, že potlesk ani nezazněl, lidé se snažili co nejdřív zmizet. Bylo mi táty a všech, co na snímku pracovali, moc líto, protože film mi připadal geniální.

Jan Procházka byl neobyčejně plodný a v 60. letech uznávaný scenárista a spisovatel. Na začátku normalizace zemřel ve věku pouhých 42 let. Jak bys ho stručně představila dnešním mladým divákům?

Táta měl jenom střední rolnickou školu, ale jeho profesor češtiny v něm rozpoznal vypravěčský talent a povzbudil ho k psaní. Nejdřív to byly povídky a novely, později díky Františkovi Kožíkovi se stal filmovým scenáristou. Ve spolupráci s režisérem Karlem Kachyňou tak vnikaly filmy, které získávaly ceny na mezinárodních festivalech a dodnes jsou ke koukání. Například balada „Kočár do Vídně“ nebo snímek zachycující poslední dny války očima malého kluka „Ať žije republika!“ Psal ale také beletrii a jeho příběh z vojny „Přestřelka“ se stal kultovním románem. Dodnes také lidé čtou jeho knihu „Politika pro každého“, což je sbírka politických komentářů z konce šedesátých let. Po invazi táta odmítl emigrovat, protože jeho krédem bylo, že spisovatel má sdílet osud svého národa. Zemřel na důsledky mediálního lynče.

Příběh Ucha se odehrává v 50. letech, film byl situován do 60. let, na prahu 70. let byl zakázán a premiérován byl v 90. letech minulého století. Už se zdálo se, že doba fízlování minula s totalitou. Dnes lze ale odposlouchávat každým mobilem a odposlechy intimních scén se nezabývají už jen držitelé moci, ale baví jimi celou společnost. Zdivadelnila jsi otcovu předlohu i proto, že naše společnost zase prožívá „ušatou“ epochu?

Ano, UCHO je dnes s námi pořád. Nosíme si ho s sebou dobrovolně na každém kroku. Během představení UCHA v divadle sice své mobily vypínáme, ale sotva vyjdeme ven do reality, znovu ta ouška zaktivizujeme a tisíce očí, od kterých vypínače nemáme, nás doprovodí do našich domovů. Tam se připojíme na internet, aby to sledování bylo komplexní. Stala se z nás laboratorní morčátka...

Tento rozhovor jsme vedli na konci dubna, ještě dříve, než propukla další aféra, ve které odposlechy pořízené „uchem“ hrají zásadní roli. Uvidíme, co nás čeká do červnové premiéry.

Více o inscenaci zde

Vstupenky zde